5. den, cesta do My Tho
12.3.2008, středa, cesta do My Tho
Prvním úkolem dne je dopravit napsané pohledy na poštu, koupit známky a poslat je. Upřímně, ani netušíme, jestli vůbec do ČR dojdou. Pošta je celkem z ruky, přesto bylo původně v plánu jít pěšky. Pak však někoho napadne (já to nejsem) pronajmout si místní motorkářské taxi. Tenhle nápad se mi opravdu nelíbí, v tomhle děsném provozu se bojíme přecházet, natož sednout na motorku a aktivně se zapojit do provozu. Poměrem hlasů 2:1 je však nápad odsouhlasen a musím se tedy podřídit. Přece nepůjdu sám pěšky. Od usměvavého mužíčka vyfasuju skořápku na hlavu, sednu si za něj a poprvé vyjíždím jako spolujezdec na motorce do neuvěřitelného dopravního chaosu. Chvilkama ani nedýchám, vyhýbáme se ostatním motorkám snad o milimetry. Ale řidič vypadá zkušeně a nejspíš má takovouhle jízdu v malíčku. Polovinu cesty troubí, jak jinak :-).
Když dorazíme na poštu, jsem zpocený až na kost, přestože vítr příjemně ochlazoval. Ale nervy jsou nervy :-). Kupuju 24 známek, všechny postupně olížu, nalepím, pohledy hodím do schránky a vyrážíme zpátky. Upřímně, nakonec jsem rád, že jsme motorky vyzkoušeli, byl to další ze skvělých zážitků.
Hlavním plánem dnešního dne je však přesun do My Tho. Chceme navštívit deltu řeky Mekong a toto městečko je poblíž. U hotelu nám nabízí cestu do delty Mekongu spoustu lidí, přemlouvají nás, že jim zaplatíme a dva dny nás budou doprovázet, ale rozhodli jsme se jet na vlastní triko. Jak jinak... Samozřejmě to byla dobrá volba.
V hotelu vyzvedáváme batohy a vydáváme se na autobusové nádraží. Mě s Alešem vezou opět motorkáři, Zuzka se sveze rykšou. Městským autobusem se bez problémů dostáváme na druhý konec města. Pohledná průvodčí nám prodává lístky, cesta trvá asi třičtvrtě hodiny. Jediným zvláštním zážitkem je průjezd velkým tržištěm, kde je silnice opravdu uzká a náš autobus někomu shodil kolo. Pak přestupujeme na další autobus, který jede do My Tho. Poprvé se necháváme napálit. Přijde k nám falešný průvodčí, chce za cestu v přepočtu 50 korun, tak mu je dáváme. Pak skočí za řidičem a opravdovou průvodčí, dá jim nějaké drobné a se zbytkem našich peněz rychle vystupuje a ztrácí se v davu. Aspoň, že to nebylo tolik, příště si dáme pozor:-). Poprvé poznávám, co je za peklo cestovat v tomhle horku v Asii autobusem. Nechápu, proč v zemi, kde je teplota přes 30 stupňů naprosto normální, mají koženkové sedačky. Zhruba po půl hodině mám kraťasy propocené na kost...
Ještě za světla dorazíme do My Tho. Z LP už máme vybraný hotel, kam nás z autobusového nádraží odvážejí motorkáři. Musím říct, že se sedmnáctikilovým batohem na zádech se na motorce nejede zrovna nejlíp... Hotel vypadá moc pěkně, ubytujeme se a po dlouhé cestě vyrážíme do hotelové restaurace na večeři. Vypadá nádherně, sezení hned vedle nekonečně širokého Mekongu osvíceného měsícem... Při večeři zažíváme docela slušnou zábavu. Všichni si dáváme rybu, Zuzka vlastně několik malých rybiček. Nikdo nemohl tušit, že se jedí nějak zvláštně. Kousne do první a zničeho nic se zvedá, s hrozným šklebem rychle běží k zábradlí a všechno vyplivne do Mekongu :-). Nesmějeme se jen my, ale i obsluha. Ta se jí potom snaží vysvětlit, že se jí jen část těch rybiček... Jsme solidární a Zuzce nabízíme každý kus naší velké ryby :-).
Po večeři se vydáme do městečka, hledáme vhodné místo na posezení a pár pivek. Nechceme trávit večer v hotelové restauraci, přece jen posezení mezi místníma a v místní typické restauraci je o hodně zajímavější. Člověk pozná místní mentalitu, zvyky, lidi a zažije spoustu srandy. Po pár minutách konečně narazíme na typickou místní restauraci. Malé plastové židličky, plácek před barákem, samí místní lidé, přesně to, co jsme hledáme. Když se usadíme k ministolku, všichni místní na nás koukají, co že to tady děláme :-). Zvykem po celém Vietnamu je nosit teplé pivo a k němu misku s ledem, který se pak přihazuje do skleničky. To však nikdy praktikovat nechcem, přece jen led z místní vody by nám nemusel udělat dobře. Se sympatickou starší obsluhou se domlouváme, ať nám přinese kýbl, do něj dáváme led a v něm chladíme plechovky. Docela to pomohlo, pivo je jak křen. Domluva je tu sice složitější, nikdo tu neumí ani slovo anglicky, ale my se domluvíme všude :-). Místní se na nás stále usmívají, mávají na nás... Poznáváme, jak se místní chovají v restauraci. Pro Evropana naprosto nezvyklé, svým způsobem zvláštní a fascinující zároveň. Veškeré zbytky jídla - kosti, mušle atd. - nenechávají na talíři, ale hází je na zem pod sebe. Zrovna tak zbytky pití, ubrousky... Mlaskání, plivání a krkání je samozřejmost. My tohle všechno užasle sledujeme, mezi tím si povídáme, chladíme a popíjíme pivka, Aleš se Zuzkou ochutnávají syrové mušle (do toho fakt nejdu), zahrajem si karty, přitom koukáme v televizi na fotbal, nádherný to večer.
Cestou zpátky se poprvé zastavuji v internetové kavárně, rychlost teda děsivá, ale co by člověk za 3 Kč za hodinu nechtěl. Dávám o sobě elektronicky vědět většině známých a peláším na pokoj. Tentokrát spí Zuzka s Alešem a já na druhém pokoji sám, jiné pokoje volné nebyly. Jak byl krásný večer, o to byla děsivější noc. Zvednu polštář a úplně zkoprním, je tu cca deseticentimetrový šváb. Tohle zvířátko opravdu nemusím a nedovedu si snad představit ošklivějšího tvora. Už jsem jednoho potkal na večeři, ale na pokoji, to teda fakt ne. Po pár sekundách se ze šoku vzpamatuju a začínám přemýšlet, jak ho zlikviduju. Snažím se ho utlouct botou, ale stále utíká, má pevné tělo... Nakonec se mi to povede. To už odvedle se smíchem huláká Aleš, co že to dělám :-). Bohužel se objevuje další a to už se asi zblázním. Zabíjím i druhého a zkontroluju celý pokoj, jestli někde není ještě nějaký. Žádného už nenajdu, ale jsem fakt rozhozený. Po půl hodině přece jen zalehnu. Nechávám ale rozsvíceno a přestože je obrovské vedro, úplně celý se zabalím do prostěradla. Oči však tři hodiny nezamhouřím, furt sleduju, jestli někde nějaký neleze. Usnout se mi povede až kolem čtvrté hodiny ranní...
