12. den, procházka po Siam Rapu, odlet do Vietnamu
19.3.2008, středa, procházka po Siam Rapu, odlet do Vietnamu
Dneska si chci dát oddychovější den. Nepřipojuju se tudíž k Zuzce a Alešovi, kteří jedou znovu do Angkoru, a prospím se, odpočinu si, sám si prohlédnu Siam Rap, pošlu pohledy a večer už společně přeletíme zpátky do Vietnamu.
Takhle jsem se dlouho neprospal, z postele se vyhrabu někdy kolem jedenácté. Nádhera. Sprcha, rychle se obléknu a vyrážím do centra. Cestou podél řeky si uvědomuju, že jsem vlastně Siam Rap ještě ve dne neviděl... Na druhém břehu vidím jednoduchá obydlí ze dřeva a plechů místo střech, a pozoruju spoustu veselých dětí, co pobíhají kolem a honí se za fotbalovým míčem. Shora opět neuvěřitelně pálí sluníčko, po pár krocích se ozývá žízeň. Navíc mám hlad, takže první zastávka bude občerstvovací. Restauraci nemá cenu dlouho vybírat, je jich tu milion, do jedné zasednu a objednám si. Dávám si v překladu Kambodžské hovězí špízy, opět mňamka, skvěle kořeněné a navíc nezvykle posypané sezamem. To celé spláchnu dvěma kolama a pokračuju dál.
Beru to přes centrum směrem z města. Cestou si kupuju nezbytnou vodu, kterou pak každých 5 minut vytahuju z batohu. Pozoruju kontrasty jednoduchých obydlí, některé opět jen ze dřeva a s plechovou stříškou a hned vedle domy jak z nejnovějšího katalogu. V Kambodže je hodně vidět rozdíl mezi chudými a bohatými, je to propastný rozdíl. V sousedním Vietnamu na něco takového člověk nenarazí. Pomalu se vracím zpět k centru a začnu hledat poštu. Nejdřív narazím na infocentrum, kolem oběda má však nepochopitelně tři hodiny zavřeno :-). Poštu naštěstí najdu podle malé mapky, co jsem měl s sebou. Chci poslat 30 pohledů, žádám tedy známky a ptám se na cenu. Oznamují mi cenu 1 USD za kus, což mi připadá hodně. Ale pohledy už mám od včera napsané, tak ty peníze za známky nakonec obětuju. Chvíli se hádám, že za jeden dolar člověk dostane známky, které mají v místní měně v přepočtu hodnotu půl dolaru, ale bohužel se ani jedna ze dvou pošťaček přesvědčit nedá. Také musí z něčeho žít. No co už, jedna mi alespoň pomáhá nalepit známky :-).
Z chládku pošty vyrážím opět vstříc žahavým slunečním paprskům, pomaličku si to pochoduju podél řeky. Semtam si sednu na lavičku a dám si odpočinek, pozoruju místní a oni pro změnu mě :-). Přijde za mnou dvacetiletý, upravený mladík, modré kalhoty a bílá košile. Po zdvořilostních frázích v angličtině, jak se mám, odkud jsem, kam cestuju, začne popisovat, jak studuje, jak ho to baví, jak je ale studium těžké a finančně náročné. Ukazuje mi papír, kolik lidí už přispělo, třeba i malou částkou - pěti dolary - na nějaký fond pro studenty. Mrzí mě to, ale na takovéhle pochybné účty nepřispívám, kdoví koho to byl účet a zda on je opravdu student. I když vypadal seriózně... Slušně se omluvil a zmizel. Cestou jsem potkal takovéhle "studenty" ještě 2x...
Cestou míjím asfaltéry, pro místní je z toho slušná podívaná, přece jen tu neasfaltují tak často, jako u nás :-). Postávají kolem a sledují, jak tři čtyři lidi pracují a dalších 10 dělníků kolem práci sleduje a pokuřuje (asi je to všude na světě stejné). S pár přestávkami a posezením dorazím k menší tržnici, chci si přeci jen koupit nějakou památku na Kambodžu. Mám už vybráno, jen přemýšlím, kolik jsem schopný obětovat. Říkám si, že maximálně 5 USD, ale zkusím stříbrný talířek se zlatým Angkorem usmlouvat na 3. Bohužel, zásadní chyba, bylo vidět, že mám o talířek zájem a že se rovnou ptám na něj, takže z původních 10 USD se mi podaří usmlouvat "jen" na 5...
Pomalu se blížím k hotelu, vše bylo tak tak, Zuzka s Alešem akorát dorazili a tak popadáme batohy, nasedáme do pronajatého tuk-tuka a řítíme se asi půl hodiny na letiště. Vyzvedneme zaplacené letenky, Zuzka si dá zmrzlinu a necháme se odbavit. Když přijdeme k našemu letadlu, Zuzka je celkem zděšená ze staršího vrtulového letadla, vůbec se jí do něj nechce nastoupit. Ale nakonec horko těžko překonává strach a přece jen s námi nastoupí :-). Sbohem, krásná Kambodžo!
Po zhruba dvouhodinovém letu dosedáme na zem námi oblíbeného a krásného města Saigonu. Jsme zpátky ve vietnamu. Taxikáři na nás na letišti znovu zkouší nesmyslné ceny kolem 20 USD, už jsme však poučení a víme, co kolik přibližně může stát. Nad 7 USD s cenou nepůjdem, odcházíme tedy od taxikáře, který nás za chvilku dobíhá a za tuhle cenu nás přece jen vezme do centra. Tahle taktika s nezájmem docela schopně funguje všude... Na třetí pokus vybíráme hotel (první se nám nelíbil, druhý byl drahý a nechtěli víc smlouvat) a ubytujeme se. Ještě vyrážíme na jídlo, tentokrát si dám Pho-bo, tuhle vynikající Vietnamskou polévku s hovězím masem a nudlemi jsem dlouho neměl, v Kambodže mi celkem chyběla :-). Pak si jdem sednout na typické, plastové, miniaturní židličky na silnici a dávám si několik kol, Aleš pivko. Naproti pozorujeme s úsměvem bar, říkáme si, jestli hezké slečny, co tam dělají cizincům společnost, jsou prostitutky nebo ne. Přece jen prostituce je narozdíl od Kambodži ve Vietnamu nelegální, ale i tak se dají tyhle služby celkem rychle najít. Cizinci po pár pivkách nasedají s děvčaty do přivolaného taxiku a někam s nima odjíždějí, takže náš tip byl správný :-). Zřejmě budou mít dlouhou noc, my jdem ale dneska spát celkem brzo, někdy kolem jedenácté...
