13. den, procházka Saigonem, cesta do Mui-Ne, noční koupání

Zobraz fotoalbum...    Zpět...

20.3.2008, čtvrtek, procházka Saigonem, cesta do Mui-Ne, noční koupání

Cílem dnešního dne je přesun do Mui-Ne, vyhlášeného pobřežního letoviska. Den nebo spíš dva dny odpočinku a relaxace u moře nám jenom prospějí. Proto hned ráno kupujeme lístky na autobus, odjezd bude po obědě.

Zbývá nám tak pár hodin na poslední procházku Saigonem. Nejprve si dáváme něco mezi snídaní a obědem, šťavnatá kotletka kořeněná Asijským způsobem, jak jinak než s rýží, mě nezklame. Pak se procházíme úzkýma uličkama mezi místními staveními, kde turistu asi taky jen tak nepotkají. Můžeme tak nahlédnout i dovnitř "bytů", otevřené dveře jsou zde samozřejmostí a nikomu z místních vůbec nevadí ztráta soukromí. Je jim jedno, že je někdo zvenku vidí uvnitř rozvalené na posteli, u vaření oběda nebo při holení... Kolemjdoucí jim jsou ukradení. Narazíme i na něco, co připomíná cukrárnu, přímo za vstupními dveřmi jednoho z obydlí jsou za sklem vystaveny nádherně vypadající dortíky a sladkosti. Jen se dost liší od evropských, ale je fakt, že nějakou sladkou místní dobrotu jsme ještě nevyzkoušeli... Vybíráme si zvláštní dort, vypadá jako nějaký pudinkový... Ochotná paní ho hned vezme, rozkrájí a k našemu překvapení každému porci pokrývá ledem. Co to dělá? To jsem ještě neviděl :-). Mezi tím ochotný manžel donáší něco na sezení, nic jiného, než prťavé plastové židličky a stoleček, jsme nečekali. Dortík vypadá hezky a zvláštně zároveň, ale pouštíme se do něj hned. Je to laskomina! Miluju čokoládové věci, ale dort je navíc strašně lehký a v tomhle vedru neskutečně osvěžující. Asi tomu navíc pomáhá opravdu i ten led. Při mlsání sledujeme o pár metrů dál, jak před svým obydlím nejspíš matka s hodně mladou dcerkou vyrábějí klobásy. Mleté maso cpou do střívek s náramnou lehkostí. To vše na sluníčku, v pětatřicetistupňovém vedru, co by tomu asi řekli naši hygienici :-). Ještě neodolám něčemu na způsob mufinu, no radši vyrážíme dál, jinak bych jim tu snědl úplně všechno...

Cesta do Mui-ne měla trvat kolem tří hodin, ve skutečnosti to bylo pět. Hned po švábech je cesta autobusem jedna z mála věcí, co mi v těhle končinách vadí. Neuvěřitelné vedro mě zplavuje znovu během několika minut. Zajímavé je, že kdekoliv venku mi to vedro nevadí, ale v autobusu hrozně. Ale co se dá dělat, přece nepůjdu pěšky :-).

Na místě jsme za tmy. Hned se vedle nás sjíždí samozřejmě hned několik motorkářů s tím, že vědí, kde je - jako vždy - nejlepší a nejlevnější hotel :-). Ale už jsme celkem zkušení, na nic se nenecháme hned takhle ukecat, hlídám batohy a Zuzka s Alešem jdou obhlédnout okolní hotely. Asi po půlhodině jsou zpátky, našli něco adekvátního. Ubytujeme se a hned se řítíme k moři, které je asi 20 metrů od hotelu. Máme ohromnou chuť do něj skočit, vlastně proč čekat až do rána. Že bude takhle teplé mě ani ve snu nenapadlo, každopádně to je krásný pocit se po cestě autobusem takhle opláchnout, osvěžit, pohupovat se ve tmě po vlnách. Tmu navíc prořezával svit měsíce, ticho narušovalo šumění vln, prostě nádhera...

Po krásném a romantickém osvěžení opouštíme hotel a zastavujeme se v nedaleké místní restauraci. Teda restauraci, já už poněkolikáté píšu restauraci, ale samozřejmě se jedná o místo před domem, kde jsou vyndané miniaturní židličky, stolečky a přímo z bytu nám obsluha nosí pití. A u silnice stojí pojízdný pult ze čtyřmi koly, tak dva metry na metr, kde připravují jídlo. Z něj mi přinesou kuřecí stehýnko, z bytu pivko, no co víc může chybět ke štěstí :-). Zahrajem si karty, poklábosíme, po pár pivech jde Aleš vyzvídat, kde je WC. Ovšem anglicky, natož česky mu nikdo nerozumí. Tak zkouší pantomimu a obsluha mu s úsměvem ukazuje, že kdekoliv na zahradě :-). Před spánkem pak přečtu ještě pár stránek Mc Baina a pro dnešek je hotovo...


Saigon-ledovy dort

Saigon-poulicni vyroba klobas

Saigon-malir

Saigon-v busu

Saigon-tankovani busu