19. den, Hoi An, odjezd do Hue
26.3.2008, středa, Hoi An, odjezd do Hue
Cesta, byť lůžkovým autobusem, byla celkem náročná, moc jsem toho nenaspal. Kolem osmé ráno vylézáme v Hoi An z autobusu, bagáž necháváme v místnosti u autobusové agentury a vyrážíme na prohlídku starobylého městečka. Počasí nic moc, zataženo, asi bude sem tam pršet. Přece jen už nejsme v jižním Vietnamu, ale o pár set kilometrů výš. Ale je to lepší, než úporné vedro.
Bereme to směrem k řece. Cestou míjíme několik pagod (chrámů), spoustu starších baráčků ve francouzském stylu, stánky, kde lze opět sehnat téměř cokoliv, tržiště... U řeky se Zuzce zželelo jednoho žebráka, přestože tohle jsme zpravidla nedělali. Brázdí řeku na loďce a snaží se získat něco na své živobytí.
Začal se ozývat hlad, netrvalo dlouho a zakotvujeme v jedné z místních restaurací. V Asii jsme již osmnáctý den a já ještě nikde neochutnal typické Asijské jarní závitky. To musím napravit! Nepodávají se v tukem nasáklém těstíčku jako u nás, ale čerstvá, šťavnatá a křupavá zelenina je zabalena v lehkém rýžovém papíru. No fantazie!
Po lahodné svačince míříme na místní tržiště. To už se počasí přece jen trochu umoudřilo a sem tam je vidět i sluníčko. V tržnici lze zakoupit převážně potraviny, od masa počínaje přes rýžové nudle až samozřejmě po ovoce a zeleninu. Z dálky už pozoruju starší paní, jak strašně jednoduchým způsobem ananas okrajuje a napichuje na špejle. Jak jednoduché, jen umět tenhle grif... Už jsem skoro rozhodnutý, že si nějaký koupím, v tom paní vezme mačetu a odsekne si s ní nehet na noze :-). Pak pokračuje v okrajování ananasu. Jiný kraj, jiný mrav... Začnu se smát a přece jen ananas koupím nakonec asi někde jinde, i když tenhle zvyk bude asi všude podobný :-).
Času již není tolik, začínáme se obracet směrem k autobusu, máme tak hodinku a půl. Zastavujeme se na lahodné kafe se sladkým mlékem a chvíli odpočíváme. Následně potkáváme cukrárnu, dostávám tu ukrutnou chuť na skvěle vypadající dort. Beru si ho s sebou a vychutnávám si ho u jedné z mnoha pagod.
V půl druhé po poledni vyrážíme autobusem do Hue. Už začalo být znovu obrovské vedro, po chvíli jsem jako obvykle propocený na kost. Po pěti hodinách jsme v Hue, nacházíme přijatelný hotel, v němž pracuje celá, sympatická rodinka. Počínaje dědečkem a babičkou, kteří nás přivítají, a malým vnukem konče. Od potu mě tu naštěstí brzo vysvobozuje příjemná sprcha.
Místo na večeři nehledáme dlouho. Doufám, že nás Indická restaurace nezklame ani ve Vietnamu. Přece jen to chce občas nějakou změnu ve stravě. Měli jsme štěstí, jídlo tu bylo minimálně stejně dobré, jako v Indické restauraci v Kambodžském Siam Rapu. Určitě nás tu také nevidí naposled.
Dobré jídlo chce určitě spláchnout nějakým pivkem. Nacházíme zajímavý bar na rohu ulice, kde je náš hotýlek. Hned si všímáme nápisů na zdech baru. Zanechávají je tu turisté, v mnoha jazycích. Najdeme i jeden vzkaz od Čechů, ten stojí za to, dost nás pobavil: "Byli jsme, šukali jsme, stříkali jsme" :-). Po pár pivkách dáváme ještě kratší procházku po nočním Hue, chce nás povozit rykša, ale Zuzka má štěstí, místo aby se nechala svézt, nechá se od ní svézt její majitel :-). Vracíme se do sympatického baru, z internetu tam pošlu pár vzkazů, že jsem na živu a příjemně unavení cestováním a pivkem se vracíme na hotel a rychle usínám...
