20. den, prohlídka Hue
27.3.2008, čtvrtek, prohlídka Hue
Z postele se dostávám kolem půl jedenácté, ideální čas. Venku svítí krásně sluníčko, ale tolik ještě nepálí. Na terase si tak užívám nejen bagetu k snídani, ale i krásné, příjemné počasí, rozhled a přitom si čtu něco o historii Hue...
Kromě tradičho centra vietnamské kultury, vědy a náboženství, bylo Hue od roku 1802 i sídlem poslední královské dynastie Nguyen. Spousta ulic má tuto dynastii proto dnes i v názvu. Během Americko-vietnamské války bylo celé historické centrum včetně královských paláců téměř srovnáno se zemí. Korunu všemu nasadila komunistická vláda, která v 80.letech zlikvidovala zbytek politicky nevhodných feudálních symbolů. V 90.letech naštěstí nastal obrat, díky rozvoji turistiky a hlavně po zapsání Hue do seznamu památek UNESCO roku 1993.
Naše dopolední cesta bude směřovat k hlavní památce Hue, císařskému paláci. Za jeden dolar si každý půjčujeme u dědouška a babičky (jedni z majitelů hotelu) kola a vydáváme se vstříc rušným a motorkama začouzeným místním silnicím. Trochu mě znepokojuje, že moje kolo nebrzdí tak, jak by mělo, ale snad si na to zvyknu. Přecházení silnic v tomhle provozu není žádná sranda, ale na to jsme si už zvykli. Ovšem jízda na kole, to je další level... V jednu chvíli, když chci odbočit doleva, mě proud motorek unáší doprava :-). Na další ulici se tedy otáčím a jedu zpět. Nakonec se přiblížíme k císařskému paláci a zbytek cesty absolvujeme naštěstí po chodníku.
Navigace je celkem jednoduchá, již z dálky je vidět 37 metrů vysoká Vlajková věž (Cot Co) přímo před Císařským palácem. Původní zde stála od roku 1809, silný tajfun ji však o sto let později stejně jako skoro celé město zničil. Její současná podoba je z roku 1947. Uschováváme kolo, po mostě přecházíme vodní příkop a branou Ngan vcházíme do citadely. Hned za ní je Devět posvátných kanónů, které byly roku 1804 odlity na příkaz císaře po porážce povstání Tay Son, a to z mosazných předmětů zabavených poraženým. Symbolicky měla chránit nejen královský palác, ale i celé království. Desetitunová a 5 metrů dlouhá děla neměla být použita jako zbraně, čtyři z nich představují jednotlivá roční období a zbylých pět pak kov, vodu, dřevo, oheň a půdu. Za dalším vodním příkopem přesně naproti Vlajkové věži vcházíme branou Ngo Mon (Polední) do komplexu Císařského paláce. Tvoří ho sposta nádherných bran, paláců, jezírek, knihovna... Dále pak Zakázané purpurové město, místo vyhrazené jen pro císaře, jeho konkubíny a několik sloužících eunuchů. Bohužel tu dnes na rozlehlém prostranství jsou jen zbytky teras, schodišť, základů a cedulky, které popisují, co zde ještě před více jak 30 lety stálo... V Císařském paláci jsme strávili několik hodin, nádherné, zčásti zrekonstruované, barevné stavby tu doplňují krásné zahrady, palmy, stromy, květiny... Byla to nádherná podívaná.
Po pozdním obědě v naší oblíbené indické restauraci, kde si dávám kuřecí specialitu šéfkuchaře, se naše cesty rozdělují. Nechce se mi jet na kole k pláži, radši si projdu město a nasaju jeho atmosféru sám. Přemýšlím, jakým směrem se vydám. Vyhravá asi 3 kilometry vzdálený kostel Notre Dame, překvapivě i v této části světa, kde vládne jednoznačně budhismus, se najdou křesťané. Vyjdu sám s mapkou v ruce a užívám si pro Evropana tolik zvláštní atmosféru těchto Asijských končin. Procházím se kolem malého jezírka, kde se místní školáci snaží ulovit nějakou rybu, přecházím několik rušných silnic, kterou zaplňují jak jinak houfy troubících motorek a kol, míjím náměstíčko se spoustou Vietnamských vlajek, opětuji mávání a úsměvy místních (asi si říkají, co tady ten samotný běloch dělá?), a pomalu se blížím ke zdálky viditelnému kostelu. Vypadá jako nově zrekonstruovaný, jdu se podívat i dovnitř. Narozdíl od všudypřítomných budhistických chrámů mi kostel tak trochu připomíná Evropu...
Asi po dvou hodinách se ocitnu zpátky v centru města, u řeky Huong (Voňavá řeka). Na osvěžení si dávám lahodný ananas a později i ve vedru osvěžující zmrzlinu. Jen tak posedávám na lavičkách a pozoruju místní, jak hrajou fotbal, randí, ládujou se místníma specialitama. Semtam na mě některé místní dívky zamávají a některé se ptají, odkud jsem. Nikdo neví, kde Česká republika je, tak se jim to snažím vysvětlit :-). Malé děti po mě chtějí jako dárek tužku... Cestou k hotelu pak míjím školu, kde venku studenti ve školních krojích mají nejspíš tělocvik...
Na hotelu si vlezu na terasu, odpočívám a píšu si nějaké poznámky do deníčku. Za nějakou dobu dorazí i Aleš a Zuzka, ptám se, proč jsou celý od bahna a jaké bylo koupání na pláži. Na pláž vůbec nedorazili, nějak zabloudili, tak chtěli okouknout alespoň rýžová pole. Ale prý tam s kolama zapadli a po kolena se brodili v bahně :-). Chudák děda (jeden z majitelů hotelu), když viděl úplně zablácená kola, prý se mu protočili panenky a drbal se ve zbytcích svých vlasů :-).
Společně se jdeme projít a dáváme si na loďce jedno pivko, nápad však nic moc. U řeky jsou miliardy komárů a tak jsme rádi, že mizíme a večeři si dáme jinde. Zkouším hovězí maso v citronovém lístku, jídlo v Asii mě snad svojí rozmanitostí a chutí nikde nezklame. Po chutné večeři navštěvujeme jeden z místních barů. Mimo jiné mi Aleš se Zuzkou vypráví zážitky z brodění bahnem, docela se zasmějem. Zuzka je unavená, tak nás brzo opouští a nechává napospas v místním baru. Mají tu výborné točené pivo! Točí nám ho sympatická Vietnamka, ovšem pípy jsou nějak vysoko. Vždy, když nám pivo točí, musí si stoupnout úplně na špičky a přitom se jí oba smějeme. A ona na nás... Umí anglicky, tak s ní navazujeme konverzaci. I jí vysvětlujeme, kde je Česká republika. Jaká náhoda, říká, že jí jeden bývalý host, který pocházel z Čech, poslal nějaké české písničky... Asi po hodině se uvolní kulečník a jdem si s Alešem zahrát. Jaké překvapení, když se přitom z reproduktorů baru ozvou nahlas tóny kytar a hlas mojí oblíbené skupiny Kabát! Že mi budou hrát u kulečníku ve Vietnamu Dole v dole, by mě asi v životě nenapadlo :-). Asi po hodině hry si sedáme znovu na bar, objednáváme si další z celkově asi sedmi silných, výborných piv a povídáme si znovu s krásnou servírkou, představila se nám jako Thoy. Dokonce se s ní domlouváme, že nám zítra bude dělat průvodce po městě, vysvětlujeme jí, kde je náš hotel. Bude čekat v naší ulici v půl 11, snad do té doby vstanem :-). Někdy kolem třetí hodiny usuzujeme, že těch piv už bylo akorát a tak se vydáváme zpátky na hotel.
