32. den, návrat domů

7.4.2008, návrat domů

Dnešní noc se mi nespalo nejlíp, ostatně jako poslední noc na každé dovolené. Chtě nechtě jsem vzpomínal na spoustu věcí, které jsem tu prožil a nedařilo se mi usnout. Navíc představa dlouhé, mnohahodinové cesty... Ráno vstáváme, balíme věci a jelikož máme ještě asi dvě hodiny čas, putujeme po krámkách kolem hotelu. Utrácíme poslední Vietnamské Dongy, kupuju si domů ještě sportovní kraťasy a ponožky...

Kolem jedenácté nasedáme do taxi, které nás odveze až na letiště. Cestou koukám z okýnka naposled po Asijském okolí a za necelou hodinu už jsme v letištní hale. Opět letíme nejdřív na Taiwan, kde máme asi pět hodin pauzu a tak opustíme i letiště a nachodíme pár kilometrů po Taiwanském území. Bohužel v dosahu letiště je jen letecké muzeum, ale aspoň to. Poznáváme už třetí Asijské písmo, krom Vietnamské a nám známé latinky jsme se smáli kambodžským znakům a teď se smějěme tomu Taiwanskému - Čínskému. V podvečer místního času už nasedáme do letadla, jehož cílová zastávka bude po spoustě hodin až v tisíce kilometrů vzdálené Vídni. Tady se dostanem E-Banem ke známým, vyzvednem baťohy a dalších několik hodin jedeme autem do Prahy. Je to šílená cesta, ale za ty zážitky rozhodně stála.

Během několika hodin v letadle z Taiwanu do Vídně se mi nedaří usnout. Tentokrát vedle mě nesedí silný čech, ale hubené, zahalené Arabky, které při tankovací zastávce v Abu Dabi vystupují. Přehrává se mi v hlavě spousta zážitků, které jsme prožili tak daleko od domova, vzpomínám na spoustu míst, která jsme navštívili, na množství fajn lidí, co jsme poznali, probírám zkušenosti, kterými nás dovolená obohatila a v duchu si urovnávám obrázek o těchto dvou vzdálených, exotických a nádherných zemích...

Vietnam je překrásná země. Asi by to nikdo neřekl, skoro všichni si u nás představí jen trhovce, kteří pokřikují "ti ponožkí sou kvalitný" nebo něco podobného. Sem tam by ještě někoho napadlo, že se jedná o komunistickou zemi. Ale asi nic víc... Přiznám se, že i já jsem o této zemi věděl v podstatě totéž. A o Kambodži vlastně vůbec nic, jen mi její název připadal zvláštní. A že je to sousední země, to jsem netušil, vždyť jsem ani nevěděl, kde lze tyto dvě země najít na mapě...

Komunisti ve Vietnamu vládnou po celé zemi od konce Vietnamské války, kdy mezi sebou bojoval severní (komunistický) Vietnam spolu s jižním, kterému pomáhali Spojené státy. Vůbec války a nadvlády toto území zužovaly dlouho, nejprve Čínská nadvláda, pak Francouzská, teď tu vládnou komunisti... Ale my jako turisti jsme si toho téměř nikde nevšimli, sem tam je k vidění socha Ho-Chi-Mina (komunistického vůdce) či pomník V. I. Lenina. Komunistický režim, jak nám povídali místní (i když o politice se zpravidla vůbec bavit nechtějí), je tu v posledních letech celkem uvolněný. Je povoleno podnikání, každý kdo zaplatí nějakou paušální daň, může podnikat.

Ale komunisty jsme sem rozhodně nepřijeli poznávat :-). Je tu k vidění spousta krásného a pro Evropana značně neobvyklého a svým způsobem fascinujícího. Ve velkých městech nezapomenutelný pohled na místní městské silnice, které jsme viděli hned první den v Saigonu. Houfy troubících, čoudících a na červenou jezdících motorek jsou stejně nezapomenutelné, jako jízda na nich nebo přecházení přeplněných silnic. Kolem nich zvláštní architektura úzkých a zpravidla dvojposchoďových domů, téměř před každým pak krámek s občerstvením, novinami, potravinami, vlastně čímkoliv. Že je vidět přímo do bytu je rodiním naprosto jedno, i když třeba zrovna sledují televizi. Všude davy lidí, jak ve velkém mraveništi, není se čemu divit, Vietnamců žije v zemi více jak 86 milionů. Jejich počet markantně vzrůstá hlavně v poslední době, za posledních devět let jejich počet vzrostl o deset milionů. Snad na každém kroku je cítit vůně nějakého jídla, každou chvilku jiného. A pokud není cítit jítlo, pak určitě motorky, odpadky na silnicích před domy... Zvláštní stavení nekončí ani za městy, vlastně ani není poznat, kde město končí. Silnici lemuje spousta zvláštních domků i daleko mimo něj.

Za vidění stojí krom velkých měst, jako je okouzlující Saigon nebo hlavní město Hanoj, určitě i menší města, městečka, vesnice či vesničky. V jižní části Vietnamu jsme v My Tho, Can Tho, Chau Doc a spoustě dalších poznali nejen méně rušný život, relativně prázdnější silnice, ale i ještě větší pohodu a přívětivost zdejších lidí. Asi nejpřívětivější lidé jsou ve Vietnamu v malých, zapomenutých a turistům více vzdálených vesničkách. Mimo velká města nosí ženy na hlavě typický špičatý slušivý klobouček, který mimo jiné chrání před sluníčkem. Ale spoustu takových lze potkat i ve velkých městech... Pravou odpočinkovou náladu vyzařuje zejména přímořské městečko Mui Ne a jeho okolí. Pláže lemované spoustou palem tu nabízí překrásný výhled na teplé moře a slunečné počasí je tu snad pořád. A vidět tu školáka, který šplhá pro kokos do vrcholu palmy, to člověk v Praze také nevidí každý den... Ze severní části mě pak nejprve okouzlila městská pláž v Nha Trang, na které se místní nejen koupou, ale i hrají fotbal, posedávají a baví se. Městečko Hoi An ještě trochu severněji, je jiné, než ostatní, je zde vidět na většině staveb vliv bývalého Francouzského kolonizátorství. V Hue pak rozhodně stojí za to navštívit císařský palác. A určitě nezapomenu, když se tu v jednom z místních barů při kulečníku začaly z reprobeden hrnout tóny skupiny Kabát...

Vietnam ale nejsou jen města a vesnice. Úžasný pohled je tu i na přírodu. Navštívit rozhodně stojí za to deltu Mekongu, kde lze vidět trhy přímo na lodích na obrovské řece Mekong, o pár kilometrů dál pak zase úžasné osídlené ostrůvky na této řece. Ty rozdělují úzké vodní kanálky, které jsou obklopeny palmami. Plavba lodičkou je tu pro místní naprosto normální věc, pro nás byla opravdový zážitek.

Své kouzlo, i když v úplně jiné podobě, nabízí příroda a hory kolem Dal Latu. Mě tu uchvátil zejména Elephantí vodopád nedaleko města, ale i exkurze po všech krocích při výrobě hedvábí. A v neposlední řadě kávové plantáže, kávovník jsem ještě nikde neviděl. Vzpomínat budu určitě i na cestu na motorce a nenadálý prudký monzunový déšť.

Zvláštní kapitolou je pak oblast Sa Py. Překrásná příroda a krajina, která je převážně tvořena horami, rýžovými poly a jednoduchými dřevěnými staveními, je rovněž nezapomenutelná. Vypadá, jak když jí někdo namaloval. Ženy v místních krojích jsou tu již od malička samozřejmostí, stejně jako všudypřítomná rýžová pálenka. Na rozhovory s kamarádkou Ho taky nezapomenu ...

Ha Long Bay pro změnu nabízí překrásný výhled na moře, které je poseto snad tísíci ostrovy a ostrůvky. Pohodová plavba lodí mezi nimi je rovněž opravdovým zážitkem. Stejně tak, jako návštěva některého z pustých ostrovů nebo setkání s opicemi... A pokud tu člověk potká fajn lidi, jako byla Nicol a Rolland, pak se tu člověk i opravdu pobaví.

V Kambodži už komunisti naštěstí nevládnou. Za vlády Pol Pota, který byl vůdcem Rudých Khmerů, jak si tu komunisti říkali, brutálně zemřelo podle odhadů dva miliony obyvatel. Rudí Khmérové byli u moci v roce 19975 - 1979, bohužel trvalo několik dalších let, než se země, nynější království, dokázala s komunisty vypořádat... Určitě je zrhuba 13,5 milionu obyvatel nyní spokojenějších...

Kambodža, přestože s Vietnamem sousedí, je přece jen malinko jiná. Kouzlo Asie z ní samozřejmě dýchá také, ale pár rozdílů jsem si všimnul. Co se týká lidí, připadalo mi, že vypadají i malinko jinak, jsou trochu tmavší a přišlo mi, že nemají tak šikmé oči :-). Je tu podle mě také rozhodně víc vidět rozdíl mezi chudší a bohatší částí obyvatelstva. Pár vyvolených tu má větší vilky a u nich dokonce sem tam i auto, naproti tomu spousta lidí však jen jednoduché a polorozpadlé dřevěné baráčky a u nich maximálně staré kolo. Cesty mimo města jsou tu v horším stavu, hodně z nich nemá formu asfaltek, ale jen tvrdé udusané hlíny. Na nákladních autech tu jezdí nas korbě třeba třicet lidí... Nejedná se již o komunistickou zemi, je tu povolena a naprosto normální prostituce, rovněž žebrání je zde na denním pořádku. Hodněkrát jsme potkali i žebráky bez nohou, přišli o ně po výbuchu nášlapné miny. Třetina Kambodži je mimo obydlená území stále ještě z období války podminována...

Úžasný vstup do Kambodži je po řece Mekong. Při plavbě po ní, která vlastně začala už ve Vietnamu, tu člověk vidí na loďkách spoustu rybářů, vedle palem lemující okolí řeky jednoduchá stavení... Hlavní město Phnom-Penh je také neuvěřitelně živé, spousta lidí, motorek, vůní, podobně jako ve Vietnamu. Navštívit rozhodně stojí chrám v centru města, viditelný již z velké dálky. A zrekonstruovaný královský palác, to je opravdu nádhera.

Největší historickou krásu Kambodži však skýtá chrámový komplex Angkor, nedaleko města Siem Reap. Kdysi mě dostaly obrovské pyramidy v Egyptě, Angkor však řadím ještě výše. Tolik let staré, vysoké, rozlehlé, z kamene postavené chrámy, mosty, cesty, jezírka a mohutné několik desítek let staré stromy vytváří nádhernou scenérii. Tohle se nedá popsat, to se musí vidět :-). Co se týká počasí, přijde mi celá Kambodža snad ještě rozpálenější, než Vietnam...

Hlavou se mi honí nejen krásná místa, která jsem v těchto dvou zemí viděl. Ale i spousta lidí, které jsem tu potkal, popovídali si s nimi, pobavil se a častokrát i zasmál. Ze Saigonu servírka Hoa, jiná servírka z baru naproti co opouštěla manžela, anglický majitel hotelu v Phnom-Penhu, místní skupinka chlapů v Dal Latu, Thoy z Hue, Francouz z vlaku, se kterým jsme se seznámili při cestě do Sa Py, Ho ze Sa Py a v neposlední řadě i Nicol z Ha Long Bay... Mimo to i spousta humorných situací, co jsme tu zažili.

Snažím se usnout, ale nejde to. vzpomínky jsou silnější. Ale určitě to dospím doma, v Praze... Sbohem, krásná Asie! Nebo možná bych si přál... Na shledanou!!!

Tai Pei-autobus

Tai Pei-u dopravni znacky

Tai Pei-v muzeu letectva